Minsk (od našeho zpravodaje) - V Bělorusku byl kvůli hokeji, proto se nechce míchat do politiky. Marek Sýkora vedl přímo v Minsku hokejový tým téměř tři roky a nepřišlo mu divné, když ho zdejší diktátor Alexandr Lukašenko nepozval na kafe.

"Vysvětloval jsem si to tím, že jsem Čech a Češi patří mezi největší kritiky jeho režimu," vysvětluje Sýkora v první části rozhovoru (druhou čtěte ZDE) pro Aktuálně.cz.

Současný expert České televize v ní nechce zdejší režim kritizovat zcela otevřeně, prý by to z jeho stránky nebylo taktické. Přiznává však, že i jemu, když zrovna nebyl doma, pročesávala byt zdejší milice.

A.cz: Bojí se i lidé zdejšího režimu?
Marek Sýkora: Absolutně o něm nechtějí mluvit. A že by se báli? To já nemůžu říct. Mně to takhle doslovně nikdo neřekl, jde spíš o můj pocit.

Jaké teda Bělorusko podle vás je?
Češi patří k velkým kritikům, ale já bych to neměl kritizovat. Nezlobte se, nebylo by to ode mě taktické. Jsem trenér a neměl bych vstupovat na politickou půdu.

Dobře, tak já se zeptám jinak. Jak se vám tady v Minsku během těch tří let žilo?
Mně se tady žilo dobře, politika se mě netýkala. Ale vím, že oni nás Čechy tady považují za velké kritiky jejich režimu. A co k tomu můžu říct já? Ke mně se tady v Minsku chovali všichni  výborně, a abych rozebíral politickou situaci, to nemá smysl.

Dávali vám najevo, že jsou Češi kritici jejich režimu?
Moje výhoda byla, že mluvím rusky. Ať je to, jak chce, mně prostě přišlo, že jsme Slované. Že to dělá hodně, že se lidi lépe chápou. Ale stalo se, že se tady v mém bytě občas objevila návštěva.

Jaká návštěva?
Dvakrát se nám stalo, že jsme s manželkou nebyli doma a navštívila nás milice. Normálně byla u nás vevnitř, že prý selhalo bezpečnostní zařízení bytu.

Opravdu?
Jo, opravdu. Byla u mě milice, když jsme s manželkou nebyli doma.

A jinak máte z Běloruska dojmy jaké?
Bydleli jsme v panelácích, měli hezké byty. Obyčejné potraviny byly nic moc, ale v centru je pár velkých hypermarketů, jaké máme i doma, a tam jsou zásobení výborně. Tady jde spíš o to, aby měl člověk peníze. A já si myslím, že lidé tady mají peněz hodně málo.

Přitom v Minsku není ani moc levně, že?
Není tady levně! Oni to tady skokově zdražili. Tak dva tři roky zpátky, ale tehdy to bylo fakt skokové. Třeba v řádech třikrát a víc.

Když jsme šli včera na pivo, stálo nás v hospodě asi osmdesát korun. To je na zdejší poměry hodně?
Jo. Ale to zas možná souvisí s tím mistrovstvím světa. Oni toho využívají.

V souvislosti s mistrovstvím světa se tady mluví také o velkých bezpečnostních kontrolách při vstupu do arény, co na to říkáte?
Všichni mi říkají, že musí chodit se mnou. Někteří pořadatelé mě pouštějí od začátku. Jsou to maličkosti, ale je příjemné, že mě tady takhle poznávají.

Vás tady v Minsku uznávají jako úspěšného kouče, nechtějí vám dělat problémy. Co pro ostatní lidi, takové kontroly tady byly vždycky?
Nebylo to tak. Ale je fakt, že třeba v Minsk aréně jsem byl na koncertech a tam nás taky dost prověřovali. Ale ne tak. Myslím, že teď snad už kontroly polevily, nebo ne?

Nepolevily…
Ne, jo? Aha. My si říkali, že poleví. No, tak oni mají strach. Chtějí, aby se tady během jejich šampionátu nic nestalo, aby to tady proběhlo parádně.

Jací Bělorusové jako lidé jsou?
Já to asi srovnám s Ruskem, protože jsem žil tři roky tam a tři roky tady v Bělorusku. Přijde mi, že jsou Bělorusové mírnější. Rusové jsou takoví… Je to prostě Rusko, jsou agresivní, namyšlení. Tady v Bělorusku jsou lidé snášenlivější. Alespoň ke mně se chovali výborně.

Nepřijde vám, že se to s kritikou zdejšího režimu, hlavně v období mistrovství světa, v Evropě přehání?
Teď je holt taková politická situace, když se do toho zamíchá ještě ta Ukrajina. Přitom se tady zrovna směrem k Ukrajině docela zajímavě vymezil i prezident Lukašenko. Dokonce se tady říká, že vedl rozhovory s Amerikou. To je ale asi jeho zvláštní cesta. On má zvláštní představy, co dál s touhle zemí. Museli byste se zeptat přímo Bělorusů a ti vám to neřeknou, protože mají strach.

Vy jste se s Lukašenkem setkal?
Ne, nesetkal. On chodí dvakrát třikrát týdně hrát hokej. Vím kde a vím, jak to probíhá, ale mě tam nikdy nepozval. Ani jsem se s ním nikdy nesešel. Když jsem sem přišel, říkali mně lidé z klubu, ať se připravím, že se prezident s cizími trenéry setkává. Ale nakonec k tomu nikdy nedošlo. A to jsem tady byl asi tři roky. Já si myslím, že je to právě kvůli kritice Čechů směrem ke zdejšímu režimu. My jsme totiž přední kritici.

To vám nepřišlo divné, že s vámi nechce mluvit člověk, který zdejší klub tak výrazně dotuje?
Dotuje. Samozřejmě že dotuje! Ale my hráli dobře. A taky musím říct, že jsem tady dostával peníze, na kterých jsme se dohodli. A to v Rusku zvykem nebylo, třeba v Jekatěrinburgu jsem tři měsíce neviděl ani rubl.

Tady v Minsku to fungovalo jinak?
Za mého působení tady v Minsku začalo na hokej chodit těch patnáct tisíc diváků a skončilo to tím, že jsme padli v prvním kole play off s pozdějším vítězem KHL Dynamem Moskva. A to byl paradox. První dva zápasy play off u nich jsme prohráli a těšili se domů, že nás požene naše plná aréna. Jenže tady bylo mistrovství Evropy juniorek v krasobruslení, a tak nás přesunuli do Bobrujsku. To je provinční město asi 140 kilometrů od Minsku. Tam už je životní úroveň mnohem horší, samozřejmě jsme neměli podporu žádnou. Prohráli jsme a já řekl, že končím s trénováním.

(Přečtěte si i druhou část rozhovoru s Markem Sýkorou. Český trenér v ní vypráví třeba o tom, jak v juniorce Magnitogorsku poznal talent Jevgenije Malkina - čtěte ZDE.)